Výprava do Bílých Karpat aneb z Veselí do Veselí


Výpravu do těchto končin jsme plánovali již předminulé léto, protože tohle je jedna z posledních částí naší státní hranice, kterou ještě nemáme prošlápnutou, ale nějak to nevyšlo. Předloni byla šílená vedra a tak jsme se radši jeli chladit do Moravského krasu a loni Libora vykořisťoval zaměstnavatel, takže jsme celé prázdniny trávili na Bambulce (což také nebylo úplně špatné). Letos to ale vyšlo, i když s přibývajícími možnostmi sledování počasí a naší neochotou moknout, se plánování akcí, oproti minulým letům, kdy se prostě jelo, poněkud komplikuje. Místo soboty jsme tedy vyráželi až ve středu ráno, ale nakonec se ukázalo, že to vůbec nebylo špatné rozhodnutí.

content_02.jpg

Den první – Z Prahy na Bílou Studnu


Ráno kolem páté – abychom se vyhnuli zácpám na rozkopané D1 – jsme naložili Užofku a vyrazili do Kunovic na vlak. Jak se ukázalo, hlavní plánovač (já) udělal dvě chyby – věřil mapám.cz a jejich odhadu času na cestování – při letošním stavu dálnice, i bez kolon, je nutno připočíst k vypočítanému času minimálně půl hodiny, a nějak přehlédl, že v Kunovicích jsou dvě nádraží. Po šílené stíhací jízdě jsme tedy nakonec přijeli na nádraží pět minut před odjezdem vlaku (plánovaná rezerva byla tři čtvrtě hodiny), bohužel ale na nádraží jiné. Honit vlak nemělo cenu, na kolejích bez semaforů byl jednoznačně ve výhodě a tak bylo rozhodnuto zvolit variantu B – autobus. Parkování v Kunovicích u autobusu bylo komplikované a tak jsme nakonec nechali Užovku odpočívat u nádraží ve Veselí. Pak nás již čekala cesta dobře vyhřátým autobusem „Vydrobusem“ do Sudoměřic.

content_04.jpg

Bylo pěkné vedro, ale vlastně to ještě docela šlo. Po zelené značce mezi poli a vinicemi jsme došli, zpocení jak myši k nádrži Mlýnky. Voda nebyla úplně průzračná, zato příjemně mokrá a chladivá a tak jsme se, kromě Terezky, báječně vycachtali. Dali jsme sbohem civilizaci a vyrazili dál po zelené, do kopečka na Čupy. Cestou jsme doplnili vodu u Kamenné búdy v čolkové studánce (čolci byli super) a za chvilku došly k obelisku. Díky perfektnímu značení jsme ho sice málem přešli, ale nakonec se nám podařilo k němu dorazit. Cesta nás dál vedla přes krásné Koválovské louky, a dlouho, předlouho kolem Radějovské obory, která se zdála nekonečná. Tuhle cestu nikomu, obzvlášť v létě nedoporučujeme, je to neskutečná otrava. Nakonec obora přeci jen skončila a nás čekal nádherný výhled z luk na Žalostiné. Byli jsme tak umordovaní, že už jsme si vyhlíželi místečko na spaní, ale pak tatínek dostal geniální nápad popojít ještě kousek na Bílou studnu a tak jsme se ještě vydali o kousíček dál. Stálo to za to. Studánka sice oplývala jen užitkovou vodou, ale i to bylo příjemné. Smyli jsme ze sebe pot, uvařili večeři a na nádherném místečku strávili první noc v divočině.

content_06.jpg

Den druhý – Od Bílé studny na Velkou Javorinu


Ráno jsme balili za mrholení a z části cesty s krásnými výhledy jsme si odnesli krásné výhledy na mlhu a v ní se ztrácející nádherné košaté stromy. Ale nebylo vedro! Ještě v mlze jsme došli k nedalekým Třem kamenům, hezkému místu k odpočinku i případnému nocování, a pak, za přibývajícího sluníčka sestoupili do řádně vyhřátého Vrbovce. Není tu obchod ani hospoda, zato jsou tu ale ochotní domorodci a tak jsme doplnili alespoň vodu. S plně naloženými vaky nás čekala cesta vzhůru na Vysoký vršek a Krůžek a pak dlouhá cesta lesem na Kubíkův vrch. Stejně jako včera byla cesta lesem otravná, louky ale nádherné. Na Kubíkově vršku se nám spát nechtělo a na nedalekém, ještě hezčím, vrchu Šibeničním, to měly zabrané ovečky (moc jim to tam slušelo).

content_08.jpg

Šlapali jsme tedy dál a já se těšila na louku, kterou jsem měla, kousek před Javorinou, namalovanou v mapě. Bohužel louku do mapy sice namalovali, nějak jí ale zapomněli přidat do krajiny. S posledními silami jsme se tedy se soumrakem vydrápali až na Javorinu. Sice už jsme, o čtvrt hodiny, nestihli večeři na Holubiho chatě, za to jsme stihli nádherný západ slunce. V noci foukalo a byla zima, až nám omrzaly všechny kousky neschované ve spacácích, ale spalo se báječně.

content_10.jpg

Den třetí – z Javoriny na Lopeník a Holý vrch


Ráno bylo svěží, vyfoukané a sluníčkové a nás čekal šílený sestup z Javoriny do Květné. Asi už mi stárnou kosti, ale sedm kilometrů z kopce s těžkým kletrem, to mě opravdu moc nebavilo. Ještě štěstí že je Květná pěkná a oplývá sámoškou s nanuky a jinými dobrotami. Po doplnění zásob a sil, jsme se vydali na vršek Nové Hory hledat minerální prameny na její odvrácené straně. Už jsem propadala trudomyslnosti, moje mapa je opravdu velepřesná, ale nakonec jsme prameny našli. Horní vývěr je celkem vydatný a stačil k napití i doplnění lahví – voda nám moc chutnala, jen je škoda, že lidé, co tudy procházejí, jsou čuňata a nechávají po sobě binec. Dolní vývěr už byl slabší a hlavně vypadal docela jinak než na obrázku v mapě – rozhodně méně malebně.

content_12.jpg

Odpočinutí jsme se vydali na „krátký“ výstup na Lopeník. Říkala jsem si – tři kilometry, to bude brnkačka. Nevěřte tomu. Možná by stačilo kouknout se pořádně na mapu – je to téměř 500 m převýšení, a člověk by byl lépe připraven, no ale takhle se cesta zdála nekonečná. Terezka klela a umírala, já funěla jak hroch a pot z nás lil téměř proudem. Nevím, jak dlouho jsme se do toho kopce plazili a možná je to dobře. Asi by to byla dost velká rána pro moje sebevědomí. Ale nakonec jsme byli na vrcholku. Překvapilo mne, v tomto pustém kraji, nebývalé množství lidí – kluk s holkou, které jsme potkali už u pramene dole a ještě asi pět dalších. V rozhledně byl bufík a platilo se vstupné. Ale nahoru jsme musela a nelitovala jsem. Výhled z Lopeníku byl nádherný a pomohl nám s úpravou trasy. Vyhlédli jsme si, kudy se vydáme, přehodnotili původní plán dojít až do Klobouků (počasí a Terezka byli proti) a z ptačí perspektivy vytipovali vhodné místo pro dnešní nocleh. Odpočinuli jsme si, dali pivko a sušenku, zkontrolovali, jak vypadá studánka (vyschle), a šupajdili na vyhlídnutou spací louku. Pěkně přes Malý Lopeník, Sedlo a Mechnáč , po šíleně rozježděné (lesáky by měl někdo zakousnout) lesní cestě kousek za Obecní háj pod Holý vršek. Louka je krásná a spalo se na ní úplně báječně.

content_14.jpg

Den čtvrtý – Od Holého Vršku přes rozhledny pod Hradisko


Ráno nás čekal krásný výhled na Javořinu, Jelenec i Lopeník a šílené vedro. Už v sedm bylo na padnutí, a mělo být ještě hůř. V lesním stínu jsme se vydali k první z dnešních rozhleden, na rozhlednu Suchá loz. Je to pěkná dřevěná stavbička, identické dvojče rozhledny Na dubině, která nás ještě čekala. Trochu nám docházela voda a tak jsme dostala šílený nápad najít studánku Smraďačku. Jsem nepoučitelná, nejen, že jsem věděla, že mapa je nepřesná, ale ještě jsem byla přesvědčena, že navzdory mapě, přece musí ke studánce tak světového významu vést ze značené cesty odbočka. Cha cha. Ani z červené, na kterou jsme nakonec dopajdali, ani ze žluté, na kterou jsem sázela, žádná značená odbočka nevede, ba dokonce ani odbočka neznačená. Jediná cesta vede z Korytné. No ale nakonec jsme studánku našli, hlavně díky tomu, že je u ní keška, i když to nejprve vypadalo, že tam žádná není – i technika občas má své mouchy ?. Studánka je na úplně jiném potoce než mám v mapě a je opravdu řádně smrdutá. Vody v ní bylo dost a tak jsme se v léčivé smrduté vodě, pomocí kbelíku, který tu někdo, jistě za tímto účelem, chytře zanechal, umyli, doplnili vodu – která je navzdory zápachu celkem pitelná (hlavně když jiná není)- a v báječném stínu i naobědvali.

content_16.jpg

Po terénní cestě na červenou značku jsme dorazili k rozhledně Na Dubině a v narůstajícím vedru po cyklostezce, kolem báječné studánky Za lesem, plné nesmrduté a chladné vody, došli ke kamenné Bůdě, kde na půl minuty sprchlo. Vzduch se ale moc neochladil a tak jsme si cestu po asfaltu na Vápenky báječně užili. Na Vápenkách nás zachránil penzion U černého potoka, kde nám, navzdory tomu, že chystali svatbu, uvařili prima večeři. S poloplnými bříšky jsme v neutuchajícím vedru prošli vesnicí a po pěšince (v mojí mapě) dost nápadně připomínající betonovou cyklostezku, jsme přes altánek na Psím vršku, došli do Nové Lhoty. Nová Lhota je moc hezká, pozoruhodná je i komunitním kompostem a ekocentrem s „eko“ zahrádkou a velkým dřevěným xylofonem. Spaní jsme měli naplánované na louce pod Hradišťkem a snad poprvé se povedlo, že louka, vyhlédnutá ke spaní podle mapy, vypadala opravdu jako louka a tam, kde měla být rovina, rovina opravdu byla. Spalo se báječně a plánovaná bouřka nepřišla, což bylo moc dobře, protože se nám nechtělo stavět stan.

content_18.jpg

Den pátý – poslední kousek do Veselí, přes vodopády na Havraním potoce


Ráno bylo na nás, abychom se rozhodli, zda do Veselí dojdeme, nebo dojedeme. Bylo ale takové vedro, a předpověď počasí tak nepěkná (bouřky, přívalové deště, kroupy), že jsme se, celkem jednohlasně, k velké Terezčině radosti, rozhodli do Veselí dojet. Ještě před příchodem do civilizace jsme se ale chtěli stavit u kešky na Havraním potoce. Navigace naštěstí nebyla na mě a tak jsme potok i vodopády našli. Nevěřili jsme vlastním očím, v potoce tekla voda a vodopád padal, i když jen trošku. Pod vodopádkem byla i koupací tůňka. Sice asi bývá průzračnější, ale voda byla mokrá a chladná a tak jsem se, opět bez Terezky, s radostí vykoupali. No a pak už nám zbýval jen kousíček z kopce do Javorníka. Autobus nám jel za chviličku a před polednem už jsme byli u naší hodné a vyhřáté Užovečky ve Veselí.

content_20.jpg

I když Bílé Karpaty, tedy alespoň ten kousek, který jsme přešli, nejsou žádné velehory a dost připomínají naše milované Bambulsko, byl to báječný výlet. Zjistili jsme, že kletry ještě uneseme, i když příště je asi budu muset nějak odlehčit (náhradní tričko a ponožky asi nebudu potřebovat ?), nohy nám stále šlapou a hlavně, tedy alespoň mě, chození po kopečkách stále ještě moc baví.