Rychlebské velehory aneb putování po hranici


Skoro všechny české hory a vrchoviny už máme projité nebo projeté, ale tenhle kousek Čech se před námi pořád schovával. A patrně nejen před námi. Za 4 dny putování jsme, pokud nepočítám těch pár lidiček, které jsme viděli v údolních městečkách, potkali jen čtyři Čechy a o něco víc Poláků. Jinak nikde ani noha. Jen sem tam nějaká veverka, pták, vosa, moucha a komár, ale ani těch nebylo moc.

content_02.jpg

Den první – start


Původně jsme chtěli jet z Prahy vlakem, ale vzhledem k cenám jízdného a tomu, že by nám cesta zabrala přes 9 hodin, nám nakonec jako dopravní prostředek posloužila naše Užofka. Po dobrodružném průjezdu Králíků (v době konání přehlídky vojenské techniky Cihelna nikomu průjezd nedoporučujeme) jsme kolem poledního dorazili do Žulové, zaparkovali jsme na náměstí, prohlédli si místní kostelohrad a krásným červeným autobusem vyrazili do Javorníku.

content_04.jpg

A pak jsme jen stoupali a stoupali, nejprve po červené značce na Vysoký kámen, který je moc pěkný a je z něj nádherná vyhlídka, a pak ještě kousek. No a pak jsem dostala báječný nápad podívat se ještě na Šafářovu skálu. Jen jsem nějak přehlédla, že není o 300m výš, ale naopak níž. Ještě že alespoň byla hezká, jinak asi došlo k vraždě (mojí).

content_06.jpg

Na skále jsme si uvařili večeři a pak koukali na okolní kopce a přemýšleli, jak se dostat nahoru, aby to moc nebolelo. Pomalu se smrákalo a tak jsme cestou necestou, po pěšinách i suti na Kraví hoře, vyrazili. Nakonec to tak hrozné nebylo, ale k hranici jsme dorazili už za tmy a zpocení jako myši.

content_08.jpg

Libor nakonec našel poměrně slušný plácek na spaní a tak začala naše první noc pod širákem po mnoha letech. Teda, určitě už nikdy nebudu spát pod širákem bez karimatky, nějak mi za ta léta zchoulostivěla záda, a taky jsme zjistili, že dvě celty jsou pro tři opravdu málo, zvlášť když se někteří v noci vrtí. Ale zase krásně svítily hvězdičky a to probuzení s vycházejícím sluníčkem stálo za to.

content_10.jpg

Den druhý – na Borůvkovou horu a dál


Po snídani a usušení zarosených celt jsme vyrazili na Borůvkovou horu. Je tam krásná nová rozhledna, a naštěstí byla otevřená, i když kolem dokola nebyla živá noha (teda kromě dvou vandrovníků, kteří těsně před naším příchodem vylezli ze spacáků). Z rozhledny byl krásný výhled na náš milovaný Sněžník i na spoustu okolních kopců i skal – mimo jiné jsme viděli i tu Šafářovu (byla úplně dole, večer mi vůbec nepřišlo, že jsme vylezli na takový kopec).

content_12.jpg

No a pak už jsme si to šlapali pěkně po hranici. Odbočku jsme si udělali na rozcestí s modrou a sešli dolů k zázračnému prameni Pany Marie Salletské v Travné. Je u něj pěkný kostelík a křížová cesta s pěknými obrázky. V místní hospodě jsme ještě vyškemrali půlku bochníku chleba a po zkratce přes pastvinu, kterou nám hostinská poradila, jsme vysápali zpět ke hranici. Cesta od hraničního přechodu nebyla nic moc, ale za chvilku jsme byli nad Zálesím, kde je další pěkná, i když malá kaplička a tam už to bylo moc hezké.

content_14.jpg

Od kapličky jsou krásné výhledy na louky a kopečky kolem a i cesta byla pěkná. Po modré značce jsme pokračovali na místo disidentských setkání Koníček. Cestou jsme doplnili vodu v bublavé studánce a z Koníčku šlapali po moc hezké hřebenovce až skoro před Hraniční vrch. Protože jsme nechtěli hledat místo na spaní potmě, zůstali jsme na krásné louce a zabydleli se přesně mezi dvěma vosími hnízdy. V noci kolem dělaly manévry nějaké šílené mouchy, ale asi se tak soustředily na bzučení, že nás nechali na pokoji.

content_16.jpg

Den třetí – kolem Pekla


Ráno nás opět probudilo sluníčko a tak jsme se vydali na Hraniční vrch udělat si snídani. Udělalo se pekelné vedro, a proto jsme seběhli do Hraniček k rybníčku bahňáčku. Původně jsme si chtěli zaplavat, ale vzhledem k nevelké hloubce jsme ze sebe alespoň spláchli dvoudenní pot. U Hraniček bylo nějaké sympózium a zůstali po něm zajímavé sochy a jiné pozoruhodné stopy.

content_18.jpg

Naše cesta dál vedla po loukách, a protože byly čerstvě pokosené, povedlo se nám elegantně zabloudit. Naštěstí naše GPS věděla kudy kam, a tak jsme se po chvilce sápání strání zase ocitli na správné cestě. Osvěžili jsme se u pěkného pramene Pod Stáží (bylo u něj i mýdlo), doplnili jsme vodu a místní zkratkou vyplazili zpět k hranici. Cesta byla zase moc pěkná, ale bylo docela velké horko. Proto jsme nezaváhali a u Pekla jsme seběhli k nově upravenému prameni. Je u něj i domeček a tak jsme se tam nejen vyráchali, ale i nasvačili. A pak už hurá na Kovadlinu.

content_20.jpg

Tenhle kopeček je opravdu nádherný a určitě stojí za to na něj vylézt. Cestou dolů jsme potkali dva cyklisty. Teda na kolo to je terén jen pro opravdu velké šílence – i tihle dva toho měli tak akorát, ale vypadali, že to nedělají poprvé a už se moc těšili na cestu dolů (tu bych já na kole teda absolvovat rozhodně nechtěla, tu nahoru ostatně taky ne).

content_22.jpg

No a z Kovadliny je to už co by kamenem dohodil na Smrk. Když jsme tu byli posledně, šli jsme ke Smrku z druhé strany, tedy po rovině, ale z téhle strany to tedy rozhodně po rovině nebylo. Ale bylo tu krásně. Původně jsme tu chtěli spát, ale bylo ještě brzo a tak jsme zariskovali a vydali se po zelené značce do nížiny. V mapě jsem si jako vhodné místo ke spaní vytipovala loveckou chatu. Byl tam pěkný trávník a i stoleček s lavičkami na kulturní stolování. Protože bylo pořád ještě dost brzo na spaní, dali jsme si kletry do nedalekého roští a vydali se o kousek níž k potoku na večerní koupel. Voda byla studená, ale po celodenním pocení to bylo moc příjemné. Jedině Terezka odolala a rozhodla se, že než vlézt do vody, bude radši spát zpocená. Jak se nakonec ukázalo, spali jsme zpocení všichni, ale alespoň to byl čerstvý pot! Když jsme se vraceli k chatě čekalo nás nemilé překvapení. Před chatou stálo auto a jakási nelesně oděná ženština se do něj pokoušela nacpat kolečkovou židli. Jak jsme nenápadným pozorováním zjistili, židle nakonec skončila na nedalekém posedu a nám bylo jasné, že u chaty spát nebudeme. Kdoví co by nás ještě čekalo za překvapení. A tak jsme sešli dolů až pod Sokolí skalky a v malém lesíku nahoře se usalašili k poslední noci v divočině.

content_24.jpg

Noc byla vskutku dobrodružná, původní rovina se během noci změnila ve svah, nějaká malá sova se v noci učila houkat, ráno ladil hlasivky hodně disharmonický pták a pak na sebe mlaskaly dvě nádherné veverky, ale to už bylo naštěstí ráno a nás čekal poslední kousek cesty.

content_26.jpg

Den čtvrtý – vodopády a návrat domů


Posnídali jsme na skalách a užívali si ranního chladu. Po neznačené úboční cestě jsme pak sešli do údolí na modrou značku a po ní k Nýzerovským vodopádům – tedy k vodopádu a peřejkám. Sice jsem čekala něco pompéznějšího, ale hezké to bylo, to tedy ano.

content_28.jpg

No a pak už jsme se sunuli po asfaltce dolu do civilizace. Ještě jsme se stavili ve zbrusu novém informačním středisku a udělali radost paní, která již několik dní vyhlížela nějaké návštěvníky a pak pokračovali ve vzrůstajícím vedru do Žulové k Užofce. Naštěstí tam na nás čekala, neporušená a pěkně vyhřátá. Ochladili jsme se nanuky a zajeli ještě spláchnout pot k nedalekému lomu Vycpálek. Voda byla skvělá a báječně jsme si zaplavali. No a pak nás čekala cesta domů. Libor skvěle řídil a hlavně vydržel neusnout, což po poslední poloprobdělé noci byl výkon hodný hrdiny.

content_30.png

Výlet se nám všem třem moc líbil a tak přemýšlím, na které české velehory se vypravíme příště. A jen tak pro zajímavost, i když to tak nevypadá, našlapali jsme 92 km a vystoupali celkem 17 výškových km. A pak že Rychlebky jsou malé hory !